Rozhovor se spisovatelkou Alenou Mornštajnovou o jejích románech, tvorbě i o tom, jak snáší kritiku nebo jestli se považuje za feministku.
Tiché roky nám dávají nahlédnout do rodiny, kde úplně nefungují vztahy a je to kvůli slovům, která někde chybí, jinde přebývají a zraňují. Jako spisovatelka pracujete se silou slova, vnímáte jejich sílu možná i víc než my ostatní. Jak silně vnímáte zodpovědnost za vlastní slova?
Slova jsou velice nebezpečná zbraň. Tuhle svou poslední knihu jsem chtěla napsat o slovech a směřovala jsem k ní vlastně od počátku svého psaní.
Protože když jsem se rozhodla, že napíšu první knihu, tak jsem měla příběh, ve kterém figurovala matka a dcera (Slepá mapa). Já jsem tu knihu chtěla napsat o tom, jak jsou ty ženy úplně odlišné a jak se každá z nich vyrovnává s problémy po svém. Původně to měla být psychologická kniha. Jenže já jsem tehdy ještě psát neuměla. Měla jsem vymyšlený příběh, věděla jsem, co chci napsat, ale neuměla jsem to převést do slov. Ta moje první knížka byla k mému velkému překvapení poměrně úspěšná, ale pro mě to byl debakl, protože se o tom psalo jako o rodinné sáze, ale já jsem chtěla napsat psychologický román. Ne všechno je takové, jak se to tváří. Takže moje první kniha pro mě byla selháním.
Když jsem pochopila, že neumím psát psychologické romány, tak jsem napsala druhou knížku a ta měla být zase mozaikou doby (Hotýlek). A zase se o tom psalo jako o rodinné sáze. Tak to už jsem se cítila odsouzená k psaní rodinných ság a tehdy jsem napsala svou třetí knihu, která měla být opět o sžívání dvou žen, které se k sobě dostaly náhodou. Tou jednou měla být dívenka Mira, kterou tyfová epidemie připravila o rodinu, a tou druhou měla být její prapodivná teta.
Já jsem vlastně zpočátku vůbec nevěděla, proč by ta teta měla být prapodivná a teprve při dalším zkoumání a načítání jsem narazila na válečné události a rozhodla jsem se, že ta teta, která potom dostala jméno Hana, bude poznamenaná holocaustem. Ale opět: měla to být kniha psychologická a vyšla mi z toho kniha o holocaustu. Tím se dostávám k tomu, že když jsem teď napsala knihu Tiché roky, tak mě konečně recenzenti pochválili, že tam mám propracovanou psychologii postav a že to je vlastně takové malé rodinné drama. Konečně se o tom nepíše (tedy většinou) jako o rodinné sáze. Takže možná že má další kniha bude skutečně psychologický román. Ale to já zas nemám v úmyslu. Mám teď rozpracované velké téma a zase se bojím, že to nezvládnu. Jednak tedy, že to mí čtenáři nepřijmou, protože něco takového ode mě neočekávají, a jednak že já sama to nezvládnu, protože opravdu mám pocit, že jsem si ukrojila příliš tlustý krajíc. Tolik ke slovům. Ano, slova jsou nebezpečná a já sama je někdy příliš nadužívám.
V románu Tiché roky na čtenáře čekají dvě linie. Bohdanina, kterou sledujeme přímo (vyprávěna v první osobě) a jejího otce Svatopluka, kterou vnímáme trochu zdálky (vyprávěna ve třetí osobě). V čem pro vás bylo nejsvízelnější sladit ty dvě linie dohromady, aby se neztrácelo napětí a abyste správně dávkovala informace? Z mého pohledu to je opravdu neuvěřitelný úkol…
Když máte téma a víte, co chcete napsat, tak se potom musíte rozhodnout, jak ten příběh budete vyprávět. Musíte si zvolit formu a najít si vypravěče. Já jsem opravdu hodně dlouho přemýšlela, kdo tento příběh, který jsem měla vymyšlený, bude vyprávět a jakou formou. Nakonec jsem se rozhodla, že budu mít vypravěče dva. Jedním bude Bohdana a svoje myšlenky a zážitky bude vyprávět v první osobě. A tím druhým bude vševědoucí vypravěč, který o postavě jejího otce ví všechno a může čtenáři sdělit i všechny věci okolo. Protože kdybych to nechala vyprávět Svatopluka, jednoznačně by byl jeho příběh pokřivený jeho pohledem na svět, jeho ideologií a spoustu věcí by nemohl vědět.
Také jsem chtěla jejich společný příběh odkrývat postupně. A tak jsem se rozhodla, že budu jejich vyprávění střídat po kapitole. To byla první věc, kterou jsem si nebyla jistá. Že možná přeruším tok čtenářových myšlenek a on nebude rád, že neví, jak pokračuje Bohdanin příběh a musí si přečíst kapitolu o Svatoplukovi. Ale já jsem to potřebovala, abych ukázala, proč vlastně se ti lidé chovají tak, jak se chovají. Proč jsou takoví, jací jsou. Protože všechno, co v životě děláme, koho potkáme, kde žijeme – všechno nás formuje. A to jsem do té knihy nějakým způsobem chtěla dostat. Tak jsem psala, smířila jsem se s tímto způsobem vyprávění a psalo se mi poměrně lehce. A teď jsem se dostala do fáze, kdy jsem chtěla ty příběhy propojit, aby obě linie splynuly v jednu a zjistila jsem, že jsem udělala poměrně závažnou chybu. Zapomněla jsem, že Svatoplukův život je podstatně delší. Takže já jsem měla Bohdanu dospělou a Svatopluka byl sotva v pubertě. Takže jsem nemohla linie propojit. V tu chvíli jsem musela všechno rozhodit, Svatoplukovy kapitoly přeorganizovat. Když se do knihy podíváte, tak Svatoplukovy kapitoly jsou podstatně delší.
Navíc jsem si to ještě zkomplikovala tím, že jsem každou kapitolu začala větou, kterou předchozí kapitola skončila. To mělo dva důvody. První ryze praktický: vždycky mi dělá největší problém vymyslet první větu. Zároveň jsem chtěla ukázat, že všichni žijeme na jednom světě, všichni jsme lidé a všichni někdy prožíváme radost, někdy smutek; někdy se daří, jindy ne. A tím jsem chtěla jejich příběhy propojit. Při přeorganizování kapitol jsem pak musela přepisovat i začátky a konce. Nedovedete si představit, co mi to dalo práce, protože jsem nechtěla, aby to byla jen nějaká ta libůstka, ale aby to bylo opravdu smysluplné.
No a pak už jsem musela pohlídat, aby se mi ty příběhy v druhé půlce knihy nějakým způsobem znovu nerozjely.
Svatopluk nepatří mezi postavy, které je snadné si oblíbit nebo s nimi soucítit, přesto k tomu u mě při čtení došlo. Jak těžké je pro vás nesoudit své vlastní postavy?
Já mám ráda všechny své postavy. Dokonce i ty nesympatické. Třeba u Slepé mapy mi někteří čtenáři psali, že ta Anežka, ta byla nesympatická. To mi vždycky dělá radost, když postava ve čtenáři vzbudí nějaké emoce. Ne všichni lidé na světě jsou nám sympatičtí, s postavami je to stejné. Já jsem Anežku chápala a měla ráda, i přesto, co udělala. Měla k tomu své pohnutky, které já jako autorka musím nějakým způsobem pochopit. Někteří mi po vydání knihy psali, že je pěkná, ale to, co jsem nechala udělat Anežku, to by nikdo neudělal. Já jsem na to říkala, že udělal, protože já jsem si to nevymyslela. Příběh paní Alžběty je skutečný a skutečný je ten Anežčin, i když to nebyl příběh dcery paní Alžběty, ale zase to byl životní osud jedné paní, kterou jsem znala. Dokonce musím říct, že moje Anežka měla alespoň pro mě omluvitelné důvody, proč to udělala, na rozdíl od svého předobrazu.
Co se týká Svatopluka, tak myslím, že všichni takové lidi známe a nelze je odsuzovat, protože každý žijeme svůj život, máme své kořeny, výchovu a zázemí a musíme se s tím životem vypořádat po svém. Mně ho bylo velice líto, protože si myslím, že všechno, co v životě dělal, dělal s dobrými úmysly, ale prostě se mu to nějakým způsobem vymklo.
A co třeba taková postava z románu Hana, trafikant Skácel, který pro mě byl velice těžko snesitelnou postavou. K tomu jste taky našla cestu?
To máte pravdu, k tomu ne. Je bohužel pravda, že takových lidí bylo víc. Chtěli těžit z těžkostí, do kterých se jiní lidé dostali. K tomu nemůžete cítit sympatie.
Myslím, že to padlo právě v Haně, kde hlavní hrdinka nechápala, proč se lidé nepídí po historii vlastní rodiny. Proč se neptají prarodičů a praprarodičů. Jak jste to měla Vy? Byla jste zvědavé dítě a nakolik byli vaši předci sdílní?
Já jsem byla zvědavé dítě, ale moje babička příliš sdílná nebyla. Ona patřila k takovým těm ženám, které život opravdu dost potrápil. Byla z šesti dětí, měla tři bratry a všechny její sestry měly ve svém osudu ztrátu dítěte. To člověka velice poznamená. Babička také jako velice mladá ovdověla a zůstala se třemi dětmi sama. Pak jí jedna dcera zemřela. Byla to hodná a tvrdá žena, nikdy si nestěžovala, ale nerada mluvila. Svoje trápení si nesla uvnitř.
Já jsem se vyptávala hodně a i to málo, co jsem z ní vytáhla, jsem použila.
Citace z Hany: „Hana neuměla žít, jen živořit.“ Jak jste se jako autorka sžívala s tématem překonání traumatu a návratu do života?
Já jsem původně nevěděla, co by mělo tu tetu proměnit. A teprve když jsem si začala dělat rešerše, tak jsem se dozvěděla, že ve Valašském Meziříčí žila židovská komunita, což pro mě nemělo být překvapení, protože je součást našich dějin. Mě samotnou překvapilo, že o tom tak málo vím. Ti lidé z našeho města zmizeli a jako by se za nimi zavřela voda, prostě nebyli. Začala jsem si o tom načítat víc a uvědomila jsem si, že by bylo dobré nejen městu, ale nám všem připomenout, že ti lidé mezi námi žili a jak to, že nám nechybí. Zapátrala jsem na internetu v databázi přeživších holocaustu. Tam se mi podařilo najít pána, který toto období ve Valašském Meziříčí zažil. Z jeho vzpomínek jsem hodně čerpala. Příběhů jsem našla samozřejmě více a všechny měly jednu věc společnou. Po návratu z Terezína nebo z táborů jejich trápení neskončilo. Jenom se změnilo. Oni se vrátili do svého města a nenašli tam nikoho, koho znali – rodinu, přátele… Dokonce někdy zjistili, že v jejich bytě bydlí někdo cizí. Oni se neměli kam vrátit. Těžko hledali člověka, který by byl ochotný si jejich zážitky poslechnout. Dokonce když to někomu začali vykládat, tak se setkávali s takovými reakcemi jako „my jsme to tady taky měli těžké“ nebo „co jsi vlastně dělala ty a jak to, že se nevrátil zbytek tvé rodiny?“. Vyvolávali v nich pocity viny. Hodně lidí to psychicky nevydrželo a vzali si život. Spousta navrátilců odešla na úplně jiné místo. Často sami přiznávali, že v určitém období po válce o tom nechtěli nebo nedovedli mluvit. Oni prošli strašlivým ponížením. Když člověka někdo poníží, tak o tom nechce mluvit. Dá se tedy říct, že já jsem v Haně zobrazila pocity těchto lidí.
Říkala jste, že když píšete, tak víte, kam chcete dojít. Nesvádí vás někdy během psaní prvoplánový happyend? Třeba čtenář se někdy při čtení modlí: „Prosím, zapomeň na kritiky a recenze a napiš mé oblíbené postavě krásný konec!“ Svádí vás někdy napsat happyend, i když jste ho původně třeba nezamýšlela?
Ale všechny mé knihy končí happyendem! U mé poslední knihy (Tiché roky) mi někteří čtenáři vyčítají, že tam je useknutý konec. Prosím vás, tam nemůže být ani jedno jediné slovo navíc. Kdybych tam připsala jedinou větu navíc, tak by to byla červená knihovna. Kdybych k tomu připsala kapitolu, tak bych to úplně zkazila. My všichni víme, jak to dopadlo, co asi si řekli. Protože všichni víme, že kdyby se nám něco takového stalo – ať bychom byli na jedné, nebo na druhé straně – jak bychom se asi zachovali. A tak se zachovali ti tři.
Ještě k těm koncům. Existuje jedno nedorozumění v mých knihách, konkrétně u Slepé mapy. A to mě strašně překvapilo. Postava Anežky překoná určitou věc ve svém životě a pomyslí si, že to dobře dopadlo proto, že nad ní bdí všichni její blízcí. Já to tak totiž mívám. Někdy si říkám, jak by to bylo krásné, kdyby babička viděla, jak se mi teď daří. Já vím, že to není pravda. Je to představa. A tohle jsem připsala Anežce. Někteří čtenáři si to ale vysvětlili tak, že opravdu sedí někde opodál na obláčku a opravdu její život nějak ovlivňují.
Jak vlastně snášíte kritiku? Ne každá kritika je konstruktivní. Jak moc si to berete?
Nikdy nenapíšete knihu, která by se líbila úplně všem. Když je to odborná recenze a v ní mi člověk, který by tomu měl rozumět, něco vytkne, tak samozřejmě se v první chvíli naštvu. Ale pořád v sobě mám dostatek sebereflexe, že si řeknu, že se k tomu po čase vrátím a zamyslím se nad tím. Třeba u prvních knih zmiňovali, že by mohla být propracovanější psychologie postav. Což já jsem věděla, jen jsem to tam ještě neuměla dostat a věděla jsem, že na tom musím zapracovat. Takovou kritiku člověk přijme. Ale když si v nějaké recenzi přečtete třeba svezla se na vlně holocaustu, tak to jsou potom věci, které mě opravdu mrzí. A nejhorší je, když se pod to člověk ani nepodepíše. Když vás někdo kritizuje a nemá ani tolik slušnosti, aby se pod to podepsal svým jménem, ale jsou tam třeba jen iniciály nebo přezdívka. Může mít svůj názor, ale měl by se pod něj podepsat a měl by mít dostatek informací, aby mohl nějaký názor vyjádřit. Říkala jsem už, že původně Hana ani o holocaustu být neměla.
A ona ve výsledku ani není o holocaustu.
Já si to taky myslím. I při tom psaní, když už jsem věděla, že Hana bude židovka, tak já jsem tomu původně chtěla vymezit jednu jedinou kapitolu na konci knížky, ale potom jsem pochopila, že to prostě nestačí. Že to téma je tak silné, že je potřeba tomu věnovat větší prostor. Ale pořád je to pro mě příběh o nenaplněném životě jedné ženy, o sžívání dvou rozdílných žen, o té době, co všechno s sebou nesla.
Ono to možná bude znít jako taková čtenářská vzpoura, ale pro mě je hlavní hrdinkou Mira, skrze níž jsem se dostala do toho příběhu, se kterou jsem prožívala ty šílené věci ještě dřív, než vlastně přišel holocaust. Ale ještě bych chtěla zmínit jednu věc: při čtení příběhů o životě, jako je ten Hanin nebo Miřin, má čtenář tendence srovnávat s vlastní dobou, s vlastním životem. Jaké vlastně máme štěstí a každodenně si ho ani neuvědomujeme. Taky při psaní takto srovnáváte naši dobu a vlastní život s tím, co bylo dříve?
To bylo přesně to, co jsem tou knihou chtěla také říct. Já mám totiž pocit, že my si hodně stěžujeme. Já vím, že je spousta věcí, na které si člověk může stěžovat, ale v globálu se máme hodně, hodně dobře a je fajn si to někdy uvědomit. Já vím, že se nám všem dějí špatné věci, každého nás někdy někdo naštve, někdy nám nevyjde věc, po které jsme hrozně moc toužili… Já se to celý život učím, vyrovnávat se s těmito věcmi a hledat v životě to hezké, protože život máme jenom jeden a je škoda se jím prostěžovat. Někteří lidé mi to mají za zlé, že se snažím na život dívat z té lepší stránky, ale já si prostě myslím, že to je tak lepší. A i při psaní Hany jsem to tak měla. Když vidíte, kolik toho oni prožili špatného, tak já si nemůžu zas až tak stěžovat. Když si vzpomenu na tu svoji babičku, o které jsem už mluvila, tak od ní jsem se to naučila nebo učím se to: nestěžovat si. Musím se ale přiznat, že já si stěžuju hodně. Každý rok si dávám předsevzetí: nebudu si stěžovat, naučím se to. No a je prvního ledna a už zase se mi něco nelíbí. Ale aspoň že si to člověk uvědomí.
Je jistě úžasné mít víc a víc čtenářů, kterým se líbí vaše knížky. Na druhou stranu to vytváří tlak. Je pro vás snazší psát jako Alena Mornštajnová – držitelka mnoha ocenění, jedna z nejprodávanějších současných autorek a jedna z nejpůjčovanějších v knihovnách?
Máte pravdu, že je snazší napsat knihu, když od vás nikdo nic neočekává. Ale zase je těžší ji vydat. Takže to si prostě nevyberete. Já to říkám na všech besedách, je fakt, že mám inteligentní čtenáře, kteří ví, že nemůžu psát jednu knihu pořád dokola. Velice mě potěšilo, že si někteří čtenáři třeba přečetli Hanu, a potom se vrátili k mým předchozím knihám a pak mi napsali, že ty jsou taky dobré. Jsou samozřejmě jiné, já na nich zpětně taky vidím nějaké chyby, ty vidím koneckonců i na Haně. Člověk se pořád učí.
Vím, že ta kniha, na které teď pracuji, některé mé čtenáře zklame, že to zase bude úplně jiná kniha. Já totiž píšu knihy tak, aby se líbily mně a řeším v nich to, co třeba chci vyřešit tak trochu i v sobě nebo okolo sebe. S tou další knihou to možná bude vypadat, že riskuju, některé čtenáře možná ztratím, ale s tím se nedá nic dělat. Takže vás dopředu varuju. Pořád to budu já, protože píšu, jak píšu, ale tematicky vás možná zklamu.
Jak se díváte na označení nebo kategorii ženská literatura / literatura pro ženy?
V tomto oboru jsem odborník, protože já překládám takzvanou červenou knihovnu a proto vím, že přestože tam často bývá podepsaná žena, tak ji píšou muži. Stejně tak vím, že tzv. harlekýnky muži i čtou. Když jsem chodila na univerzitu, tak nám říkali, že tento druh literatury nemáme odsuzovat, že může být předstupněm k nějakému sofistikovanějšímu čtení. Proč jsem ji překládala, na to je jednoduchá odpověď: bylo to tehdy jediné nakladatelství, které o mě stálo. Navíc to nepoznamená váš styl psaní. Je to naprosto bezpříznakové.
Červené knihovně tedy neříkám literatura pro ženy, protože vím, že to čtou i muži. Pak mám ale takový dojem, že když jakoukoliv knihu napíše žena, tak se na to dívají – ne čtenáři, ale recenzenti – trošku jinak, protože mají pocit, že to tedy je ta ženská literatura. Ale tak to vůbec nemusí být. Je fakt, že v těch knihách asi je to ženské vidění světa, ale to přece vůbec není špatně. Já mám ráda knihy, které napsali muži, ale stejně tak si ráda přečtu knihu, kterou napíše žena a není to pro mě při výběru nijak zvlášť směrodatné.
Byly chvíle, kdy jsem zalitovala, že jsem své knihy nezačala vydávat pod mužským jménem. Zajímalo by mě totiž, jestli by to ti recenzenti poznali, že to napsala žena. K tomu mám jednu historku. Když jsem napsala knížku pro děti Strašidýlko Stráša, tak se mě nakladatel zeptal, jestli mám představu o tom, kdo by to měl ilustrovat. Moc ilustrátorů jsem neznala, děti už jsem měla odrostlé a věděla jsem, že paní Zmatlíková už není. Ale vzpomněla jsem si na Lichožrouty a ilustrátorku Galinu Miklínovou. A ona mi pak říkala, že se jí na té knize velmi líbí, že nepoznala, jestli to napsal muž, nebo žena.
Ve vašich knihách jsou silné ženské hrdinky, které zvládají neskutečné věci a situace. Tak mě napadlo, jestli se vy sama považujete za feministku a co to označení (které v poslední době dost zdivočelo) pro vás znamená?
Já musím přiznat, že nevím, kdo je feminista, takže na tohle nedokážu odpovědět. Ale jedno vím jistě. Viděla jste to video, jak se ženy omlouvají mužům? Já na to můžu říct jediné: já se neomlouvám. Já když jsem si to video pustila, ta jsem se nejdříve smála, jak je to vtipné, ale pak jsem zjistila, že to vtip není. Takže přestože nevím, kdo to je feminista, tak rozhodně se mužům neomlouvám. Já mám ráda dobré lidi a je mi úplně jedno, jestli jde o ženu nebo o muže.
Rozhovor vznikl přepisem z besedy ze dne 12. 11. 2019
Úvodní foto: Vojtěch Vlk
mikrofóry 
Zanechat odpověď