Nikdo se nenarodí s tím, že automaticky rozumí komplimentům nebo urážkám a dokáže bezpečně rozeznat jedny od druhých. Musíme se to teprve naučit v praxi. Mezi lidmi. Můj předbesední život mě dostatečně vycvičil ohledně ironie a sarkasmu, ale v oblasti komplimentů a urážek mě vzdělali teprve diváci na besedách.
1. „Otázky připravujete sama, to jste šikovná! Ale musí to být hrozné, když se nějaká otázka ukáže být hloupá.“
Pochvala, nebo mi tím divačka chtěla naznačit, že některé mé otázky považuje za nepříliš inteligentní? V tu chvíli člověka napadne několik možných odpovědí:
- To se mi ještě nestalo – příliš arogantní, to by řekl leda Jan Kraus
- Pro hlupáka každý hloupý – Forresta Gumpa paní asi znát nebude
- I na hloupou otázku se dá chytře odpovědět – ano, to je ono!
Ještě před tím, než jsem začala s besedami, jsem si myslela, že panuje všeobecné jasno v tom, jak má vypadat kompliment na to, jak žena, dívka či dáma vypadá. Paleta je však širší, než jsem tušila:
2. „Obvykle vám to velmi sluší,“ říká muž ve středním věku. „Děkuji,“ odpovídám a koukám, kam bych se mohla ztratit, jenže divák pokračuje: „Ale dneska…“ Přejede mě pohledem zdola nahoru a zavrtí hlavou. „Džíny a tričko?“
Nakonec se objevilo pár variant odpovědi:
- Besedy jsou neformálním setkáním autorů se čtenáři, obvykle se tedy oblékám neformálně, podobně jako zbylé osazenstvo, včetně diváků. Tak třeba vy máte na košili žmolky, a navíc ji máte zastrčenou do kalhot, které vám padly tak před deseti kily… – moc dlouhé a útočné, ještě mě někdo obviní z fat shamingu!
- (laškovným tónem s gestem ty-ty-ty) Dámě byste neměl říkat, že jí to nesluší! – to je jak z prvorepublikového filmu, ačkoliv oni gentlemani by těžko nějaké ženě řekli, že je oblečená jako strašidlo
- Tohle je podle poslední módy! Nečtete Cosmopolitan? – to je vratká půda, protože JÁ nečtu Cosmopolitan
- Prací den. – Perfektní, dostatečně strohé na to, aby pochopil, že konverzace skončila. Ještě zařadit rychlý odchod a neporazit přitom kolegy, kteří rozmisťují židle.
3. „Děláte to moc hezky, skoro jako profíci!“ Následuje soucitný úsměv a moje naprostá neschopnost najít dostatečně vyváženou odpověď. Koho by nepotěšilo, když za ním v práci někdo přijde a označí ho za amatéra.
Napadnou mě tři možné reakce:
- vytáhnout si poznámkový bloček a požádat o konkrétní tipy na zlepšení naší neprofesionální práce
- strčit paní do ruky nějakou příručku o etiketě Ladislava Špačka, což by ale bylo proti pravidlům etikety… No, co Ladislav Špaček nevidí, to ho nebolí.
- poděkovat a mlčet, koneckonců zpětná vazba (ať je jakákoliv) může být cenná, když ji správně uchopíme
Dodnes to nemám vyřešené. Čas od času se objeví člověk, který rozšíří mé studijní poznámky. Pokud jde o reakce, tak se osvědčila jedna naprosto univerzální: kdykoliv si nejsem jistá, jak si danou větu přeložit, prostě použiju úsměv. V případě, že mě dotyčný chtěl urazit, ho tato reakce naštve nebo alespoň vykolejí. Pokud to přece jen měl být kompliment, tak úsměv potěší.
Zanechat odpověď